1. Špatné motivační proslovy vedou k nečekaným objevům

2. listopadu 2015 v 10:04 | Tanith |  Dopisy z písečných dun
Pokud něco opravdu z duše nesnáším (a není to vedoucí naší rádoby objevné výpravy Noan), pak je to písek. Rozpálený, otravný a všudypřítomný, zvlášť, když ho každé odpoledne pravidelně přesypává vichr. Matně si vzpomínám, že mi na začátku cesty na Karnagskou poušť nevadil. Tehdy jsem ještě byla naivní a nechala se zmámit Noanovými sliby toho, jaké bohatství tu najdeme. Pche. Dva týdny zbytečné lopoty mi spolehlivě otevřely oči. Už bych dávno zdrhla, nebýt toho, že jsem se tomu vydřiduchovi upsala na celý půl rok.
Seděla jsem v šeru sdíleného stanu a v zájmu zachování vlastní příčetnosti pouze předstírala, že naslouchám nesmyslnému žvanění kolegyně Marjely. Marjela měla na starosti motivaci, což byla chyba už sama o sobě. Koho to taky napadlo dát takovou funkci největšímu pesimistovi z celého tábora? Určitě Noana. Ten má podobně blbý smysl pro humor.
"A i když tu všichni bídně zahyneme vyčerpáním a žízní, naše oběť nebude marná! Odhalíme tajemství dávné civilizace a pak v klidu odevzdáme své hříšné duše bohům," zaslechla jsem náhodou kousek jejího proslovu. Normálně se mi špatně nedělá, ale tohle se prostě nedalo. Zvedla jsem se ze stoličky a vykročila k východu.
"Kam jdeš, Verchi? Já ještě nedomluvila!" loupla po mě motivátorka světlýma očima, které nyní silně kontrastovaly s její opálenou kůží. Na začátku výzkumu byla bílá jako porcelán.
"Půjdu si trochu protáhnout nohy," mávla jsem rukou. "Hlavně na mě nečekejte, klidně pokračujte."
Marjela si odkašlala. "No dobrá, jak myslíš. Kde jsem to jenom skončila? Aha, už vím…" Zbylí ubožáci zoufale zaskučeli. Ani trochu jsem jim nezáviděla.
Slunce se pomalu šinulo za obzor. Tím uvolňovalo cestu nočnímu chladu a hlavně větru, který měnil okolní krajinu.
Fajn, řekla jsem si. Malá vycházka a potom hajdy na kutě.
Jak jsem tak mašírovala mezi stany, padlo mi do oka cosi na protější duně. Z písku tam něco čouhalo. Že bychom zase zapomněli schovat lopaty? Zakabonila jsem se a šla to omrknout. Po troše hrabání mi málem vyletělo srdce z hrudi. Tohle nepřipomínalo naše náčiní ani náhodou. Byla to totiž truhla. Stará masivní truhla se zdobným kováním, taková, jaké se už nevyrábí. Zalapala jsem po dechu a pak se rozvřískala:
"Lidi, honem ke mně! Něco jsem našla! Něco velkýho!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 11:16 | Reagovat

Pěkná kapitola. Z postav mě zatím zaujala nevíce Marjela a její proslov xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama